ZA HRANOU SKLA

Výstava „Za hranou skla“ představuje v Galerii Tančící dům celkem 10 sklářských výtvarníků dvou generací. První z nich zahrnuje umělce, kteří položili základ rozvoji českého skla jako svébytného sochařského materiálu ve volném umění. Výtvarníci z této zlaté generace, z nichž většina vzešla ze sklářských ateliérů pražské Vysoké školy Uměleckoprůmyslové pod vedením profesorů Josefa Kaplického a Stanislava Libenského, dokázali sklo jako materiál pozvednout z užitého do volného umění
a výrazně jej prosadit ve světě.

Výstava Za hranou skla představuje v Galerii Tančící dům celkem 10 sklářských výtvarníků dvou generací. První z nich zahrnuje umělce, kteří položili základ rozvoji českého skla jako svébytného sochařského materiálu ve volném umění. Výtvarníci z této zlaté generace, z nichž většina vzešla ze sklářských ateliérů pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové pod vedením profesorů Josefa Kaplického a Stanislava Libenského, dokázali sklo jako materiál pozvednout z užitého do volného umění a prosadit jej ve světě. Pětice vybraných autorů Marian Karel, Vladimíra Klumparová, Vladimír Kopecký, Dana Zámečníková a Jiřina Žertová svou tvorbou demonstruje nejen pestrou variabilitu sochařských přístupů, kterými je možné pracovat se sklem, ale také komplexnost myšlení, kterým zasahují do dalších oblastí umění včetně malby, designu, grafiky a architektury. V jejich tvorbě můžeme nalézt mnoho uměleckých intervencí, kterými se podíleli na významných stavbách nejen v České republice, ale také např. v Japonsku a USA.


Záměrem výstavy Za hranou skla je práce těchto autorů postavit do kontrastu s nejmladší generací sklářských výtvarníků a otevřít dialog mezi nimi. Nastupující mladá generace sklářů navazuje na tradici svých profesorů, přistupuje ke sklu velmi inovativně a zkoumá jeho možnosti ve spojení s netradičními materiály. Vybraní autoři jsou absolventy, a v některých případech ještě studenty, sklářských ateliérů Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením Ronyho Plesla, Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem pod vedením Ilji Bílka a Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně pod vedením Petra Stanického. Jejich díla budou vedle děl autorů starší generace výrazně rezonovat a divákovi napoví, kam se současné české autorské sklo za téměř 60 let po svém fenomenálním úspěchu na EXPO 58 v Bruselu posunulo.


Zlatá generace českých sklářských výtvarníků díky staletému vývoji sklářského řemesla na našem území navazovala na tradici. Ovšem tradici, která tkvěla v osvědčených uměleckých postupech uzavřených v rámci užitého umění. Díky šťastným shodám okolností, historickým zvratům a pozoruhodnému rozhodnutí tehdejšího režimu dát sklářským výtvarníkům volnost a podporu ve větší míře, než tomu bylo u jiných oborů, se zrodilo podhoubí k tomu, aby se tento obor vydal na dosud neprobádanou cestu. K významným inovacím by však nikdy nedošlo, kdyby tuto podporu kreativity a schopností nedostali talentovaní lidé, kteří následně nasměrovali tuzemské sklářství k novému směru a následně proslavili české ateliérové sklo po celém světě. Významnou trojicí, která tomuto vývoji dala důležitý impulz, byli Josef Kaplický, René Roubíček a Stanislav Libenský.


Josef Kaplický byl osvíceným profesorem na pražské UMPRUM a vedoucím ateliéru monumentální malby a skla. Byl to člověk prvorepublikové elegance a názorů, stejně jako vynikající umělecký teoretik a komplexní výtvarník. Své studenty vedl, ať už v malbě, soše, kresbě nebo práci se sklem k osobitému uměleckému výrazu a snažil se rozvinout jejich individuální kvality. Právě z jeho ateliéru vzešli výtvarníci jako např. Adriena Šimotová, Jiří John, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, Jiřina Žertová a mnoho dalších. Kaplický odchoval generaci (nejen sklářských) umělců, která výrazně promluvila do vývoje výtvarného umění v Čechách, zejména však v průběhu 60. let 20. století, kdy se tito umělci již prosadili jako výrazné individuální osobnosti.


René Roubíček byl jedním z těch, kdo pozvedli sklo na úroveň volného umění a ukázali možnosti tohoto materiálu, který byl po staletí umělci považován za vhodný jen pro užité umění. Optické a materiálové vlastnosti skla jako sochařského materiálu byly poprvé takto představeny na slavné mezinárodní výstavě EXPO 58 v Bruselu, kde Roubíček vystavil rozměrný objekt Sklo – hmota – tvar – výraz, kterým se nesmazatelně zapsal do dějin českého i světového sklářství. Určil tak směr, jímž se tento obor následně u nás vydal a společně s ním také absolventi ateliéru Josefa Kaplického.


Třetí významnou osobností je Stanislav Libenský, který společně se svojí ženou Jaroslavou Brychtovou rozvinul technologii tavené plastiky na úroveň, kdy byla použitelná jako samostatná umělecká disciplína, plně srovnatelná s klasickými sochařskými materiály. Libenský následně pokračoval jako profesor ateliéru skla na pražské UMPRUM a vychoval, stejně jako Josef Kaplický, celou generaci sklářských výtvarníků, kteří se v následujících desetiletích dokázali prosadit ve světě.


Pětice umělců zastoupených na výstavě Za hranou skla patří právě do této zlaté generace českých sklářů. Měli možnost pracovat se sklem jako s novým prostředkem pro vyjádření ve volném umění a zkoušet, kde leží jeho hranice. I z tohoto důvodu jsou jejich přístupy velmi rozdílné, podobně jako např. Vladimír Kopecký nalezl svou polohu ve dvou tvůrčích extrémech, se i další vydali neprobádaným směrem, kde nalezli svůj výraz. Tímto způsobem svůj tvůrčí směr hledá i generace čerstvých absolventů sklářských škol. Avšak s tím rozdílem, že hranice jejich oboru již prozkoumávali jiní. Musejí tedy zkoušet rozdílné přístupy a rozvíjet nové myšlenky. Snad právě proto je vývoj v tomto oboru, který proběhl za téměř 60 let, fascinující.


Výraz, který univerzálně symbolizuje mladou generaci českých sklářů, a kterým navazují na starší generaci zdejších sklářských výtvarníků, je odvaha. Odvaha a nadšení svůj tradiční obor posunout dál. Odvaha využít nejnovějších možností současného světa v materiálu, který přes svou tradici skrývá proti jiným uměleckým oborům a médiím nezanedbatelnou technologickou a finanční náročnost. Díla mladých autorů staví na tom, co vybudovala starší generace. Tyto zkušenosti však využívají v plně dnešním pojetí a pro svůj výtvarný výraz si půjčují mnoho ze současného světa. V náznacích nám tedy odráží zpět naši vlastní realitu (Lukáš Novák). Jiní k vyjádření využívají až performativních prostředků (Zuzana Kubelková), nebo jdou na hranu fyzikálních vlastností materiálu (Luba Bakičová, Jiří Liška). Díla dalších jsou kinetická (Vendulka Prchalová), nebo vyrůstají ze sebe samých (Zuzana Kubelková). Možná proto jejich díla daleko přímočařeji působí na lidské smysly. Sází na vtip, dramatičnost a překvapení diváka. V dnešním rychlém světě virtuálních technologií, kdy jsme nuceni rozlišovat a vnímat kvanta vizuálního obsahu, jsou i tato díla „rychlá“. S nadsázkou je možné říci, že k jejich pochopení je potřeba méně času, než je tomu u děl starších autorů. Ti nás nechávají dumat mnohem déle. Ale je to tak správně. Výtvarné umění reflektuje dobu, ve které vzniklo. A u současného skla tomu není jinak.
 

Ján Gajdušek